Jak Depeche Mode dobývali Ameriku

Jak Depeche Mode dobývali Ameriku

4. prosince 2003
Koncem osmdesátých let, kdy britská kapela Depeche Mode vystoupila poprvé v Praze, uspěla razantně i za oceánem. Vypovídá o tom známé koncertní album Depeche Mode 101 a stejnojmenný dokumentární film D. A. Pennebakera, který nyní vyšel na dvoj-DVD. V čerstvě natočených záběrech pak tři současní členové kapely vzpomínají, jaké to tenkrát bylo.

V roce 1988 Depeche Mode vyrazili na turné k albu Music For The Masses. „Ačkoli byli teprve dvacátníci, jejich mládí bylo v protikladu k tomu, co už zažili,“ píše režisér Pennebaker v doprovodném textu. David Gahan, Andy Fletcher, Martin Gore a Alan Wilder vytvořili jedinečný zvuk a styl.

„Nebyla to žádná variace na šedesátá nebo sedmdesátá léta. Depeche Mode hráli na syntezátory. Vytvářeli oblíbené pulzující písně, které napsal Martin Gore a jež byly hnány neuvěřitelnou energií Gahanova hlasu,“ říká režisér, který žil s Depeche Mode na turné.

Bylo to jeho první setkání s kapelou. Když ho manažer Depeche Mode oslovil s nabídkou na dokument, Pennebaker se ptal stejně překvapeně jako rodiče desetitisíců dětí zpívajících a křepčících na koncertech: „Depeche co?“

Film zachycuje členy Depeche Mode v zákulisí i na pódiu. Zároveň přibližuje zážitky osmi fanoušků, výherců depešácké soutěže, kteří kapelu na turné doprovázeli. „Poslali jsme malý tým, který s fanoušky bydlel v jejich zájezdovém autobusu. Aniž bychom to věděli, natočili jsme prý první reality show ve stylu hudební televize MTV,“ míní režisér.

Vyvrcholením filmu je koncert Depeche Mode v otevřené aréně Pasadena Rose Bowl, který proběhl 18. června 1988. „Předchozí koncerty jsme natáčeli ve třech na šestnáctimilimetrový film. V amfiteátru Rose Bowl jsem povolal do práce další kolegy, kteří měli zkušenosti s filmováním na velkých festivalech,“ vzpomínal Pennebaker.

Film ukazuje prázdný „kotel“, přípravy megakoncertu i vrcholné momenty z vystoupení v písních Black Celebration, Just Can’t Get Enough či Never Let Me Down Again. „Kouzlo fungovalo.  Desetitisíce fandů zpívaly a tancovaly jako nikdy předtím,“ říká Pennebaker. Nebylo to typické rockové publikum, nepřišli ani fandové amerických legend Grateful Dead nebo pivaři. „Někteří lidé byli oblečení v černém, zdálo se, jako by si kapela vyčarovala publikum jen pro sebe,“ vzpomíná dodnes okouzlený režisér.

Jeho film je nejpřitažlivější v záběrech depešácké hudební mše. Zpěvák David Gahan se nechal úplně strhnout osmdesátitisícovým davem, tančil a mával kolem sebe stojanem od mikrofonu jako na svém nedávném vystoupení v Praze. „Na koncert v Rose Bowl si pamatuji. Byl jsem tak nabitý emocemi, že jsem se pak v šatně rozbrečel,“ říká zpěvák v rozhovoru, který Pennebaker natočil patnáct let poté a který zařadil na dvoj-DVD  jako bonus.

Z archivu: Rock & Pop 1993 – Depeche Mode na Letné

Z archivu: Rock & Pop 1993 – Depeche Mode na Letné

I když dnes vypadá Devotional Tour jako největší legenda legend, dostávali  Depeche Mode za něj od novinářů a hudebních publicistů pěkné kapky. U nás se tohoto kritického postoje chytila tehdy devatenáctiletá slečna Jana Kománková.

Definitivní rozhodnutí o tom, že předkapelou Depeche Mode budou Toyen, způsobilo v řadách redakčních kolegů lehké pozdvižení.

Sama jsem si nebyla jista, jak že to bude vypadat a hlavně znít – kytarová kapela čerpající z něčeho úplně jiného než elektroničtí (ať si říkají co chtějí, kytara a živé bicí jsou skutečně jen podpůrným a zvuk ozvláštňujícím elementem) Depeche Mode. Nakonec to nedopadlo zase až tak podivně. Toyen hráli několik desítek minut (úplný začátek jsem nestihla, ale odezněly Flowers Inside, stará Myji si ruce, Don’t Turn Away, Y a ke konci jedna z jejich nejpěknějších věcí, old gold Po stopách zmizelých železnic) s nasazením hodným velkého množství lidí a s evidentní radostí z toho, že prý, jak se pan Šimeček svěřil redaktorce Večerníku Praha, Depeche Mode řekli, že se jim muzika Toyen líbí.

Pak přestávka pomalu stejně dlouhá, jako produkce Toyen. Ke koupi nealkoholické nápoje v neškodných papírových kelímcích, koláčky atd. Na skvostné zelené trávě leží pásy z igelitu, takže snad fotbalový porost nedostává příliš zahulit. Siluety střech přilehlých domů nejsou tvořeny rovnými čarami, ale hlavičkami neplatících diváků – oproti džínové modři kopců v Brně na Metallice ale nic moc.

Pódium je zakryto oponou, za níž Depeche Mode odehrají/odzpívají podstatnou část úvodní Higher Love. Je vidět jen siluetu Davida Gahana, občas zpoza opony vykoukne ručička-hůlčička či útlé ramínko, až ke konci skladby je vidět všechny členy kapely celé. Vypadají, alespoň co je vidět z dálky, pořád jako na fotkách, Gahan je vlasatý a hubený, ty tam jsou časy vypouklých tvářiček. Bílé kalhoty a blyštivé sáčko – odkud to jen známe? Následuje Policy Of Truth, lidé chycení už od začátku, se přidávají a hlasitě se radují i při World In My Eyes.

Při následujícím kusu Walking In My Shoes, kde se Martin Gore chápe kytary, začíná promítání – na počátku skladby kentaurističtí ptakolidé – lidoptáci přikráčejí na několikametrové promítací plochy (snad obrazovky), před nimiž se pohybuje David Gahan (zbytek skupiny je po většinu času na obrovitém stojanu, jehož jsou obrazovky stěnami) a při závěru se zase rozcházejí k okrajům.

 

Pak se Depeche Mode opět noří do nehlubokých vod minulosti a hitují Behind The Wheel. Chvíli nato se ruka, promítaná na další, ještě větší plochu za kapelou, dává do psaní slova Stripped, a přípomíná tak název písně pro ty, co jej snad zapomněli. Promítá se také pupek. Pak tma, ticho, jen písmena „d“ a „m“ po stranách pódia září – vznosné a výnosné. Kdo očekává klidnou, k duši směřující píseň, je na správné adrese – Condemnation z poslední desky. Návodně sepjaté ruce na promítací ploše. David Gahan ale umí zpívat slušně a naléhavě, následují však dvě věci zpívané Martinem Gorem a to je tedy soda. První z nich je Judas, ještě nevýraznější a nijačejší než na desce. Na promítací ploše se třepetá pozpátku puštěná hořící svíčka. Neshledávám nic pravdy na tom, že Goreova činnost tohoto druhu je jakkoli interesantní. Je to pomalé, ale nemá to lutr nic, ani stavbu, ani melodii, ani nápad. Nemohu se zbavit dojmu, že Martin Gore si s ne právě velkou dávkou talentu vyzpívává mindráky malého člověka. Škoda zapalovačů, které byly při těchto písních vypáleny. Kytaru Martin Gore nepouští ani při Mercy In You, zpívá ale naštěstí opět David Gahan. Následuje největší hit z posledního alba I Feel You v obrazově i zvukově ne nezajímavé tříštivé verzi, stále Goreova kytara plus slibované živé bicí. Třináctá věc je jedním z nejlepších momentů večera – Never Let Me Down Again. Začíná lehce poprchávat. David Gahan fotografuje řady fanoušků. Při Rush se dávají do pohybu světelné rampy i četná srdce, zklidnění přichází až při In Your Room. A ještě jedna věc, promítání černobílých obličejů, které během skladby různě mění mimiku (vypadá to hodně dobře) a první přání dobré noci.

Fu – fu, je to on, Personal Jesus a v závěsu slavná Enjoy The Silence. Druhou dobrou noc. Ještě se však Sparta dočká dvou kusů. Tím druhým je Everything Counts – v tušení poslednosti lidé extaticky zpívají a David Gahan za odměnu shazuje sáčko. Joj, to by se žilo, kdyby ten život byl takhle depešácky průhledný a jednoduchý.

 

Výsledek obrázku pro depeche mode

Depeche Mode: Poučení pozdní experimentátoři

Depeche Mode: Poučení pozdní experimentátoři

 

Kam jít, když jste svého vrcholu dosáhli před dvaceti roky? Legendární Depeche Mode stále vydávají desky a snaží se hledat nové obzory. Experimentují, snaží se přijít se silnými melodiemi, navazují na svou bohatou minulost. Delta Machine je kolekcí, která se snaží obsáhnout všechny tyto cíle a nakonec z tohoto schizmatu odchází poměrně se ctí.

 

Depeche Mode natočili geniální desku, která se dokáže dotknout úplně každého, kdo se stále o dění na současné scéně ještě zajímá. Stačila totiž jednoduchá poznámka o příbuznosti nové kolekce Delta Machine dvěma ikonickým úhelným kamenům diskografie kapely, albům Violator Songs Of Faith And Devotion. To znamená albům, kdy se kariéra tehdy čtveřice lámala z absolutního uměleckého i komerčního vrcholu do období velkého hledání. Osobního i kapelního. A tuhle udičku, alespoň podle reakcí v médiích, slupl téměř každý, kdo má potřebu nebo povinnost se o novince v médiích vyjádřit.

Po poslechu novinky je nutné uznat, že přirovnávání novinky k dvacet let starým milníkům Depeche Mode má své opodstatnění. Angelkytarově zařezává v duchu I Feel You, singlová Heaven už před pár týdny mnohým fanouškům připomněla dvacet let starý gospel Condemnation a do třetice elektroničtější jízda Should Be Highermnohým může připomenout Halo ze slavného Violatoru. To, že deska ale nakonec hraje s posluchači trochu jinou hru, je věc jiná. Rozdíl mezi Depeche Mode L. P. 1990 nebo 1993 a současnou trojicí je v tom, že zatímco dříve muzikanti přicházeli s hudebně celistvými deskami, alba nového milénia jsou spíše kaleidoskopem nálad a hudebních myšlenek, které jdou napříč historií kapely až k retrofuturistickým hrátkám, které jsou výsledkem Martinovy vášně pro analogové nástroje-veterány.

Ruku na srdce, Depeche Mode nemají moc představu, kam se hnout kupředu. A tak Martin s Davem vyzobávají nálady z předchozích desek a snaží se na jejich základě přijít s něčím novým. Proto Gore, alespoň dle Gahanových slov, až otravně dlouho hledá z desítek syntezátorů neoposlouchané zvuky. Na druhou stranu se trojice na mnoha místech obrací do především americké historie s bluesovými nebo gospelovými odkazy. Více než na dvacet let starou historii tedy Delta Machine navazuje se svou široko rozpaženou náručí, možná i díky účasti producenta Bena Hilliera, na hledání předchozí desky Sounds of the Universe.

S odstupem času musím přiznat, že mne Depeche Mode před čtyřmi roky částečně utáhli na vařené nudli. Experimenty Sounds of the Universe mně dnes nepřijdou tak sexy, jak tomu bylo, když jsem album do sebe čerstvě vstřebával. A myslím, že podobný pocit měli zpětně z kolekce i samotní hudebníci, kteří s hledáním nových obzorů nepřestali, ale už mnohem více učesávají, případně mnohem důsledněji míchají nové se starým (snad až na ravem ovlivněnou My Little Universe). Album tak rychle ubíhá, až mne pokaždé překvapí, že hodinová stopáž už je zase za námi.

A to slouží Depeche Mode, jejíž členové nedávno překročili životní padesátku, rozhodně ke cti. Nevýhodou Delta Machine je ale skutečnost, že kromě druhého singlu Soothe My Soul deska nenabízí silný singl, který by celou kolekci posvětil. V tomto ohledu se novinka nemůže poslední opravdu silné desce kapely, tím myslím osm let staré Playing the Angel, vůbec rovnat.

Výsledek obrázku pro depeche mode delta machine

Depeche Mode – Delta Machine (Sony Music, 2013)

studio

  • Spirit - album

    Spirit

  • Delta Machine - album

    Delta Machine

  • Sounds of the Universe - album

    Sounds of the Universe

  • Playing the Angel - album

    Playing the Angel

  • Exciter - album

    Exciter

  • Ultra - album

    Ultra

  • Songs of Faith and Devotion - album

    Songs of Faith and Devotion

  • Violator - album

    Violator

  • Music for the Masses - album

    Music for the Masses

  • Black Celebration - album

    Black Celebration

  • Some Great Reward - album

    Some Great Reward

  • Construction Time Again - album

    Construction Time Again

    • A Broken Frame - album

      A Broken Frame

    • Speak & Spell - album

      Speak & Spell

kompilace

  • The Singles 81>98 - album

    The Singles 81>98

  • Remixes 2: 81–11 - album

    Remixes 2: 81–11

  • The Best of – Volume 1 - album

    The Best of – Volume 1

  • Remixes 81–04 - album

    Remixes 81–04

  • The Singles 86>98 - album

    The Singles 86>98

  • Greatest Hits - album

    Greatest Hits

  • Catching Up with Depeche Mode - album

    Catching Up with Depeche Mode

  • The Singles 81→85 - album

    The Singles 81→85

  • People Are People - album

    People Are People

live

  • Tour of the Universe : Barcelona 20/21.11.09 - album

    Tour of the Universe : Barcelona 20/21.11.09

  • Touring the Angel: Live in Milan - album

    Touring the Angel: Live in Milan

  • Songs of Faith and Devotion Live - album

    Songs of Faith and Devotion Live

  • 101 - album

    101

  • Love, in Itself - album

    Love, in Itself

single

  • Heaven - album

    Heaven

  • Should Be Higher - album

    Should Be Higher

  • Soothe My Soul - album

    Soothe My Soul

  • Peace - album

    Peace

  • Wrong - album

    Wrong

  • The Darkest Star - album

    The Darkest Star

  • "John the Revelator" / "Lilian" - album

    „John the Revelator“ / „Lilian“

  • Martyr - album

    Martyr

  • Suffer Well - album

    Suffer Well

  • Precious - album

    Precious

  • Goodnight Lovers - album

    Goodnight Lovers

  • Dream On - album

    Dream On

  • Freelove - album

    Freelove

  • I Feel Loved - album

    I Feel Loved

  • Only When I Lose Myself - album

    Only When I Lose Myself

  • Home - album

    Home

  • It's No Good - album

    It’s No Good

  • Useless - album

    Useless

  • In Your Room - album

    In Your Room

  • Condemnation - album

    Condemnation

  • I Feel You - album

    I Feel You

  • Walking in My Shoes - album

    Walking in My Shoes

  • Enjoy the Silence - album

    Enjoy the Silence

  • Policy of Truth - album

    Policy of Truth

  • World in My Eyes - album

    World in My Eyes

  • Personal Jesus - album

    Personal Jesus

  • Little 15 - album

    Little 15

  • Behind the Wheel - album

    Behind the Wheel

  • Never Let Me Down Again - album

    Never Let Me Down Again

  • Strangelove - album

    Strangelove

  • A Question of Lust - album

    A Question of Lust

  • A Question of Time - album

    A Question of Time

  • It's Called a Heart - album

    It’s Called a Heart

  • Shake the Disease - album

    Shake the Disease

  • Master and Servant - album

    Master and Servant

  • People Are People - album

    People Are People

  • Everything Counts - album

    Everything Counts

  • Get the Balance Right! - album

    Get the Balance Right!

  • Leave in Silence - album

    Leave in Silence

  • See You - album

    See You

  • The Meaning of Love - album

    The Meaning of Love

  • Dreaming of Me - album

    Dreaming of Me

  • Just Can't Get Enough - album

    Just Can’t Get Enough

  • New Life - album

    New Life

  • A Pain That I'm Used To - album

    A Pain That I’m Used To

Andrew Fletcher

Související obrázek

zpěvák, kytarista

56 let,  Narození: 8. 7. 1961 ,   Nottingham, Anglie, Velká Británie , Znamení:rak

Životopis

Andrew John Fletcher, známý jako „Fletch“, narozený 8. července 1961 v Nottinghamu, je člen skupiny Depeche Mode.

Fletcher začínal jako hráč na basovou kytaru ve skupině spolu s Vince Clarkem, ale později přešel na klávesové nástroje ve skupině Composition of Sound, kde byli jeho spoluhráči Vince a Martin Gore. Tito tři hudebníci poté, spolu se zpěvákem Davidem Gahanem vytvořili skupinu Depeche Mode. Fletcher nikdy ve skupině nebyl lídrem, více se zaměřoval na manažerskou činnost, která je jeho silnou stránkou. Je také jediným členem, který se nikdy autorsky nepodílel na tvorbě Depeche Mode, ačkoliv v jednom rozhovoru naznačil, že se o to v minulosti pokoušel.

Fletcher je mluvčím skupiny, často vydává prohlášení do médií a komunikuje s novináři, jako tomu bylo v případě alb Exciter v roce 2001 a Playing the Angel v letech 2004 a 2005.

Říká se o něm, že je členem, který skupinu stmeluje a pomáhal najít kompromisní řešení mezi Davem a Martinem v jejich autorských roztržkách při práci na albu Playing the Angel.

Fletcher byl kritizován pro svůj hlas a je jedinným členem skupiny, který nezpívá. Během živých vystoupení bývá viděn s mikrofonem, který je ale obvykle vypnutý.

Andy Fletcher založil vydavatelství Toast Hawaii. Občas také vystupuje jako DJ.

Od 16. ledna 1993 je ženatý. Se svou manželkou Grainne mají 2 děti.

Alan Wilder

 

hudebník

58 let , narozen: 1. 6. 1959   Hammersmith, Západní Londýn, Anglie

 

Výsledek obrázku pro Alan Wilder

Životopis

Alan Charles Wilder se narodil 1. června 1959 v Hammersmithu, západním Londýně, jako nejmladší ze tří bratrů. Od malička byl obklopen vášní ke všemu, co se týkalo hudby (ve Wilderově rodině naprostá samozřejmost), zcela nevyhnutelně proto kráčel ve stejných stopách a začal navštěvovat hodiny klavíru. Během studií na gymnáziu St. Clement Danes, které absolvoval v 11 letech, se stal nejlepším z celé hudební třídy (jako druhý nástroj si přibral flétnu). Záhy se stal předním členem školního orchestru a skupiny Brass Band (sdružující děti ze 4 škol). Zároveň pokračoval ve studiu hry na klavír, dokud jeho zájem o Bacha a Beethovena nevystřídal zájem o Bowieho a Bolana, jejichž hudba zmírnila původní zápal pro hraní v orchestru.

V roce 1975, kdy mu bylo 16 let a měl za sebou úspěšné složení zkoušky – tzv. ‚O‘ level, vrátil se do školy St. Clement Dane, aby zde zůstal ještě jedno pololetí, po nemž školu opustil a usiloval o získání práce v kterémkoliv londýnském nahrávacím studiu. Nakonec byl přijat do DJM Studios ve West Endu na pozici asistenta. Alan vzpomíná: „Na některé studiové práce, převážně ty, co se bezprostředně týkaly hudby, jsem byl perfektní, ale byly i takové, které mi nešly“. Protože DJM vlastnila i svou nahrávací společnost, Alan pracoval nejen s domácí produkcí, ale dostal se i k práci s ostatními umělci. Netrvalo dlouho a byl pro své dovednosti s klávesami vyhledáváným specialistou. Poptávka po jeho službách a jeho touha po více kreativní roli nevyhnutelně vedla ke změně jeho pozice a nakonec k odchodu z DJM. Odstěhoval se do Bristolu, aby se stal členem skupiny The Dragons. The Dragons vydali právě u DJM Records singl ‘Misbehavin’, ale kvůli velkému neúspěchu a ještě většímu nedostatku peněz se skupina přirozeně rozpadla. Alan se společně s kolegou z Dragons, basákem Jo Burtem, vrátil o šest měsíců později do Londýna, a to pod pseudonymem ‘Alan Normal’ – nezbytnost dávných punkových let – aby se připojil k nové skupině ‘Dafne and the Tenderspots’. Skupina hrála původně po restauracích, čemuž také odpovídal její repertoár, ten byl ale záhy pozměněn na ‘new wave’, a díky tomu získala skupina smluvu s MAM Records.

V roce 1979 vyšlo album ‘Disco Hell’, setkalo se ale s vlažným ohlasem a Tenderspots začali mít problémy s nezájmem publika, a také s nedostatkem financí. Alan skupinu opustil a stal se členem ‘Real to Real’. U nahrávací společnosti Red Shadow Records vydali několik singlů a také album s názvem ‘Tightrope Walker’. Ačkoliv měli ‘Real to Real’ úspěch, čekal je podobný osud jako Alanovi předchozí skupiny. Rozhodl se proto odejít, aby se stal hráčem na klávesy v zavedené, ale poněkud usedlé skupině ‘The Hitmen’ (jejíž hlavní zpěvák, Ben Watkins, později založil ‘Juno Reactor’, vydávající u Mute). Skupina se sice pyšnila hitem ‘Bates Motel’, to ale nestačilo k její záchraně a netrvalo dlouho a Alan si opět musel hledat práci. Nicméně, tento začarovaný kruh se začal uzavírat a blížila se změna…..

NOVÝ ŽIVOT
V roce 1981 odpověděl Alan na inzerát v Melody Makeru, který zněl takto: „Zavedená skupina hledá klávesistu – jen vážné zájemce“. Po absolvování vstupního pohovoru s Danielem Millerem, hlavou Mute Records, byl pozván ke konkurzu do Blackwing studios. Zde byl představen skupině Depeche Mode; třem kamarádům ze školy v Basildonu, hrabství Essex, kteří si právě užívali úspěchu svého prvního alba ‘Speak and Spell’, na kterém se ještě jako hlavní skladatel podílel Vince Clarke, jenž skupinu opustil. Požádali Alana, aby předvedl své dovednosti a zahrál jeden z jejich posledních hitů ‘New Life’. Členy skupiny sice zaujal, ale Daniela nepřesvědčil. Následovala nejedna diskuse, druhá část konkurzu a skupina nakonec dosáhla svého, Alan se mohl k Depeche Mode připojit, ale ze záčátku jen na půl úvazku. Wilder říká: „Skupina očividně potřebovala náhradu za Vince, mělo se uskutečnit turné a byly tam i jiné závazky do budoucna. Jeho odchod přišel neočekávaně hned po prvním úspěchu. Měli mu za zlé, že odešel, a chtěli mu dokázat, že navzdory jeho odchodu mohou pokračovat dál. Myslím, že to byla otázka pýchy“. Alan byl vhozen do jámy lvové – jeho první prací bylo turné po USA, spousta televizních vystoupení, rozhovorů a ostatní propagace, to vše současně s vydáním singlů ‘See You’ a ‘Meaning of Love’.

Během léta roku 1982 se Martin GoreDavid Gahan a Andrew Fletcher zavřeli bez Alana do studia Blackwing a vytvořili své druhé album ‘A Broken Frame’.

Depeche Mode hráli velkou roli v rozvíjející se firmě Mute Records, jedné z nejúspěšnějších a nejrespektovanějších nezávislých nahravacích společností v Anglii. Vztah mezi skupinou a Danielem Millerem byl bezvadný. Během následujícího roku si Daniel utvořil k Alanovi mnohem vřelejší postoj. Ten vydal u Mute svou první věc, ‘T.V.O.D.’, pod svým pseudonymem ‘The Normal’, mohl tak ztělesnit svůj zájem o ranou německou hudbu, hluboce experimentální a syntezátorovou (Kraftwerk, DAF, Tangerine Dream atd.).

Alan pocházel z úplně jiného, více muzikantského prostředí. Ti dva tak našli soulad, a co bylo mnohem důležitější, stejný pohled za zvuk Depeche Mode. Společnou produkcí dalšího alba ‘Construction Time Again’ z roku 1983 se Garethovi Jonesovi, Danielovi a Alanovi podařilo udělat opravdu velký skok. Alan na toto album přispěl i několika svými vlastními písněni, stejně jako extra B-stranami, i když později připustil, že ke spolupráci na psaní písní se cítil být donucen. Jeho síla spočívala v práci se zvuky a strukturou hudby, k čemuž byl předurčen díky svému klasickému hudebnímu vzdělání.

Kromě výrazné předehry byl další viditelnou změnou v hudbě Depeche Mode posun z jejich čistě popových začátků do mnohem temnějšího provedení písní. Martin, který se ujal po Vincovi funkce skladatele, rozvíjel svůj styl psaní textů. Společně s náboženskými tématy, jako jsou vina a vykoupení, začal koketovat s tématem sexu. Alan toho využil a začal vytvářet vyzrálejší a složitější zvuky.

Tahle změna se jasně odrazila na dalším albu ‘Some Great Reward’, které vyšlo v roce 1984, a obsahovalo několik hitů jako např. pobuřující ‘Master and Servant’ nebo ‘Blasphemous Rumours’. Díky odsouzení ze strany náboženských kruhů, získala skupina nálepku ‘rock ‘n’ rollová’ kapela – v tom pravém smyslu slova.

Během politicky i morálně uvolněnýh 80. let se na povrch začala klubat i ta odvrácená stránka života, která do té doby dřímala v podsvětí porno divadel a gay klubů. Najednou tu bylo co objevovat. Nejvíc se to projevovalo v USA, kde se odvážná hudební scéna stala jakýmsi postojem a byla potlačována soft rockem a ‘diskotékovým peklem’. Hudba Depeche Modeměla v sobě cosi, co možná všichni příslušníci americké střední vrstvy hledali. Existovala tu skupina, která měla dostatečně vyhraněný styl na to, aby se nenechala ovlivnit, ale která se nebála vyzařovat provokující sexuální auru.

Album z roku 1986, ‘Black Celebration’, se svým temným a cynickým pozváním „Let’s have a black celebration….to celebrate the fact that we’ve seen the back of another black day“ („Pojďte udělat černou oslavu…oslavit konec dalšího černého dne“) ukázalo popularitu skupiny v Evropě a Americe. Anglický tisk naopak nemohl skupině odpustit píseň ‘Just Can’t Get Enough’ a vůbec její vztah k ‘novoromantismu’. Navzdory množství předchozích hitů, současného úspěchu se skladbou ‘Stripped’ a příslibu mnoha hitů dalších, hráli jejich hudbu opravdu málo. Například – i když byli přinejmenším stejně úspěšní jako jejich kolegové z Duran Duran a Spandau Ballet, nebyli Depeche Mode zváni na takové akce jako koncert Live Aid Boba Geldofa nebo singl Band Aid ‘Do They Know It’s Christmas’, na němž se podílela většina hudebníků té doby. Ironií je, že se z toho nakonec stala pro Depeche Mode výhoda. Protože nestáli ve středu zájmu a odmítali kontakt s tiskem, podařilo se jim vybudovat základnu dychtivých fanoušků, kteří jim zůstanou věrni až do smrti.

 

ZNOVUZROZENÍ
Alan se svými nápady rád experimentoval (to i v době svého působení v Depeche Mode), ale teprve poté, co Dan Miller uslyšel některá jeho dema (nahraná na 4-stopý kazetový přehrávač), a požádal ho o jejich přehrání, spatřila světlo světla možnost Recoilu, jako sólového projektu. První nahrávky Recoilu ukázaly Alana jako pionýra ve vznikajícím světě samplování a předvedly, jak umí změnit zvuk Depeche Mode v něco úplně jiného. Jednoduše pojmenované mini-album ‘1 + 2’, jeho první sbírka primitivních demo nahrávek z 80. let, bylo vydáno téměř bez povšimnutí v létě 1986, zároveň s veleúspěšným albem Depeche Mode ‘Black Celebration’.

V roce 1987 začali Depeche Mode spolupracovat s výborným dánským fotografem Antonem Corbijnem, jehož úkolem bylo vytvořit jim novou image. Staral se o propagaci jejich dalšího alba ‘Music For The Masses’ a pomohl spojit dohromady fenomén, kterým se skupina postupně stávala a přípravy na velkolepé světové turné.

Ztělesněným důkazem obratu v kariéře skupiny byl vyprodaný koncert pro 80,000 diváků na stadionu v Rosebowl, Los Angeles. Hrály se hity z alba ‚MFTM‘ jako ‘Behind The Wheel’, ‘Never Let Me Down Again’ a ‘Strangelove’. Bylo také rozhodnuto o natočení filmu z americké části turné, jehož režie se ujal D.A. Pennebaker. Film také mapuje putování skupinky fanoušků, kteří vyhráli soutěž a mohli se tak natáčení zúčastnit. Vyvrcholením extrémně náročného Alanova roku byl návrat do studia, kde upravoval živé nahrávky z koncertu. Vzniklo tak úspěšné album ‘101’ a následně také stejnojmenný film, což ještě podtrhlo postavení Depeche Mode ve světě. V lednu 1988 vyšlo Alanovi druhé album s názvem ‘Hydrology’, bohužel se ale časově střetlo s výše zmíněným turné a Alan se tak nemohl kvůli narůstající popularitě DM věnovat své vlastní propagaci. Ještě více než ‘1+2’ bylo Hydrology Alanovým výkřikem z jeho dosavadní práce na komerčním popu. Toto instrumentální album se nahrávalo na nejlepším zařízení, cílem byla jeho odlišnost. Alan popsal svůj projekt v tomto stádiu jako „svým způsobem obranu před Depeche Mode; způsob boje s frustrací způsobené prací s popovým formátem“.

Hned poté se Alan vrátil do studia a pracoval na do té doby nejúspěšnějším albu Depeche Mode s názvem ‘Violator’, které vyšlo v roce 1990. Propagace alba, která předházela následnému turné, demonstrovala sílu kapely. Původně plánovaných několik stovek fanoušků, ze kterých se nakonec stalo přibližně 15,000, se snažilo nacpat do obchodu Wherehouse Records v Los Angeles, aby jim mohli jejich hrdinové podepsat obal nového alba. Masa lidí byla příliš velká a naháněla strach, lidé se tlačili na výlohy obchodu a vše vyústilo v pouliční výtržnosti. Přes to všechno vzbudila tato událost přesně takovou pozornost, jakou Depeche Mode potřebovali. Díky ‘Violatoru’ se zrodila řada světových hitů jako ‘Personal Jesus’, ‘Enjoy The Silence’, ‘Policy Of Truth’ a ‘World In My Eyes’, díky nimž se z Depeche Mode staly superhvězdy. Alan se mohl vrátit k Recoilu, teprve když se skupina rozhodla vzít si na čas volno po právě ukončeném ‘World Violation’ turné. Nicméně vzápětí po tom, co začal pracovat na svém třetím albu, vrhl se na produkci alba kolegů z Mute Nitzer Ebb, kteří dělali předskokany na dvou turné DM a stali se z nich dobří přátelé.

‘Ebbhead’ se nahrávalo v Konk Studios a Alanovi se podařilo získat pro spolupráci Flooda, který pracoval i na ‘Violatoru’. V té době vznikl jeho skvělý osobní i pracovní vztah k hlavnímu zpěvákovi Douglasu McCarthymu, který mu později oplatil laskavost a zpíval na dalším albu Recoilu ‘Bloodline’ z roku 1991. Wilder si poprvé přizval hostující vokalisty, mezi nimiž byli Moby, Toni Halliday a Douglas McCarthy, což se stalo významným krokem vpřed pro celý Recoil. Důkazem toho je první singl Recoilu, coververze písně Alexe Harveye s názvem ‘Faith Healer’.

I když nebyl Alan pod žádným nátlakem udělat konvenční album, Bloodline bylo komerčnější, a to díky svým uceleným skladbám, ačkoliv i ty se štěpily a rozdělovaly s děsivou pravidelností:
„Bloodline jasně ukazuje, že je Alan Wilder klíčovou postavou v rozvoji Depeche Mode, od jejich prvotních popových rytmů, až po temnější, textově propracovanější styl v polovině 80. let. Wilder dokáže mísit filmově znějící hudbu, ke které se kradmo přidává jistá melodramatická velkolepost. Douglas McCarthy zdrsnil píseň Alexe Harveyho ‘Faith Healer’, Toni Halliday z Curve utápí ‘Edge to Life’ a ‘Bloodline’ v paraoidní malátnosti. ‘Electro Blues for Bukka White’ zbavuje bluesmana Whita tělesňosti, ten v monotónním drmolení mumlá a naříká. Stejně jako ve zbytku Bloodlinu nás efekt vyvádí z rovnováhy, ale nakonec silně zasáhne.“
Vox

„Wilder využívá svůj projekt Recoil k divokému experimentování. Hluboce ponořen do světa technologie, nasazuje v ‘Bloodlinu’ proti sobě své elektonické symfonie a různorodé individulální styly hostujících vokalistů. Výsledkem je často brilantní směs, která se mění z mrazivé skladby ‘Bloodline’ (drsné, nepřátelské a chladné) do hloupé, ale nápadité ‘Electro Blues for Bukka White’ (laskavé, tajuplné a úžasné). Úžasný příklad toho, čemu se říká ‘využití technologie!’…“
Select

V letech 1992-93, převzal Wilder své povinnosti u DM, protože se nahrávalo album ‘Songs of Faith And Devotion’. To se dočkalo celosvětové chvály a vítězilo v hitparádách UK, USA, Německa a mnoha dalších zemích. Těšící se z hitů ‘I Feel You’, ‘Walking In My Shoes’, ‘In Your Room’ a ‘Condemnation’ vyrazili Depeche Mode na své do té doby nejdobrodružnější turné, které trvalo nekonečných 15 měsíců. Vše doprovázela filmová projekce na sedmi obrazovkách, jejímž autorem byl Anton Corbijn, dále dvě doprovodné zpěvačky, a také poprvé použité živé bicí (na které hrál Alan). Během turné ‘Devotional’ byli Depeche Mode na vrcholu – v tom nejlepším…..ale i v tom nejhorším smyslu slova. Ačkoliv dosáhla skupina vrcholného úspěchu (a opravdu si ho vychutnávala), výsledek divokého životního stylu si začal vybírat své oběti. Pro Alana se stala představa nahrávání dalšího alba a uskutečnění dalšího turné příliš děsivá, v té době začal přemýšlet o svém odchodu.

V červnu 1995, po 14 letech strávených jako nedílná součást jedné z nejpopulárnějších a nejvýznamnějších skupin Velké Británie, učinil Alan těžké, ale nevyhnutelné rozhodnutí, opustit Depeche Mode a strávit zbytek roku zaslouženým odpočinkem.

 

Martin Lee Gore

Martin Lee Gore

 zpěvák, hudebník, textař, kytarista, klávesista

56 let,narozen: 23. 7. 1961 Londýn, Anglie

Životopis

Rodák z Londýna, jehož otec je údajně černoch, se do nudného Basildonu dostal díky studiu na střední všeobecné vzdělávací škole. Možná díky tomuto faktu nebo osudu se tu setkává s lidmi, kteří navždy změní jeho život. Andrew Fletcher, Vincent Clarke, bratři Bamontovi, Alison Moyet.

Po skončení školy je zaměstnán jako úředníček v basildonské pobočce NatWest Bank. Mimo práce však jeho život naplňuje hudba. Přes kapely Norman and the Worms, French Look a díky velmi blízkému přátelství s Andym se dostává do kontaktu s Vincentem Clarkem. Zakládají skupinu Composition Of Sound, se kterou se na konci 70-tých let stávají skutečnými hvězdami místních klubů.

Coby hráč na klávesy se i po příchodu Davida zdokonaluje ve stínu Vincenta Clarka, ale po jeho nečekaném odchodu koncem roku 1981 se stává skladatelem a hlavní skladatelskou osobností kapely. Po úspěchu debutového alba Speak & Spell odchází ze zaměstnání a hudbě se věnuje profesionálně. Spolu s technickými znalostmi Alana Wildera dovedl kapelu do dvorany slávy. Svoje fetišistické období v polovině 80-tých let strávil v západním Berlíně, kde žil s dlouholetou přítelkyní Christine.

V roce 1986 se ale vrací do Londýna. Koncem osmdesátých let se Martin realizuje ve studiu předěláním svých oblíbených skladeb a vydáním EP s názvem Counterfeit e.p.(1989). Martin je známý svým nepřekonatelným apetitem v pití piva a vybraného alkoholu během nahrávání alb a turné. Táto záliba, stejně jako u Davida, končí na osudném turné Devotional, kdy se projevily zdravotní problémy. Taktéž je považovaný za velkého odborníka a znalce na elektronické scéně.

Dnes se svou manželkou Suzanne Boisvert, dcerami Viva Lee, Eva Lee a synem Caylem žije na západním pobřeží USA, v Santa Barbaře. V období prázdnin Depeche Mode po skončení světového turné k albu Exciter Martin nahrává ve svém domácím studiu coververze svých oblíbených skladeb a v dubnu 2003 vydává album s názvem Counterfeit2. K albu udělal jen 8 komorních koncertů v malých klubech po Evropě a USA.

Na jaře 2003 začíná Martin psát nové skladby Depeche Mode na nové album Playing the angel. Je tam několik písní o jeho soukromí, např.: Precious, díky ní se omlouvá svým dětem, že se rozvádí a také píseň Lillian, kterou napsal hlavně pro svou bývalou manželku.

Výsledek obrázku pro Martin Gore
Zajímavosti:
Přezdívka: Mart
Barva očí: zelená
Barva vlasů: blond
Výška: 1,70m
Záliby: hudba, videohry
Rodina: rodiče Pamela a David Gore, sourozenci Karen a Jaqueline, ex-manželka Suzanne Boisvert (27.8.1994), dcery Viva-Lee (*6.6.1991), Ava-Lee (*červenec 1995) a syn Caylo (*27.8.2002)

Hudební kariéra:
Norman and the Worms, French Look, Composition of Sound, Depeche Mode, sólový projekt
Pozice ve skupině: textař, skladatel, hráč na kytaru a klávesy, zpěv/pomocné vokály

Oblíbené města : Kapské město, Berlín
Oblíbené jídlo : Japonské
Oblíbené pití : pivo Weizen
Oblíbená část svého těla : malíček
Oblíbený sport : Fotbal
Oblíbená barva : černá
Oblíbený parfém : Angel
Oblíbený film : My life is a dog
Oblíbená kniha : Diary of a drug fiend – Aleister Crowley
Oblíbený TV-program : The Discovery Channel
Oblíbený časopis : New Scientist
Oblíbená skladba : Satisfied Mind – Porter Wagoner
Oblíbená skladba DM : Policy Of Truth
Oblíbené album : The Sun Sessions – Elvis Presley
Oblíbené album DM : Violator
Oblíbené video DM : Halo
Oblíbený text DM : Clean
Oblíbený zpěvák/skupina : Elvis Presley, Velvet Underground

 

Dave Gahan z Depeche Mode: Co dál? Koncert na Měsíci

Dave Gahan z Depeche Mode: Co dál? Koncert na Měsíci

 

Kromě glorifikujících přirovnání je frontman a zpěvák skupiny  Depeche Mode také menší chlapík s dokonale načesanou vlnou, který neustále něco žmoulá v ruce a svým vtipům se směje přesně určený počet vteřin.

„Dávám do vystoupení hodně ze sebe, ale je to čím dál těžší,“ řekl Dave Gahan v rozhovoru se skupinou novinářů, aniž by tušil, že jeho močový měchýř napadla rakovina. Musel podstoupit náročnou operaci a na měsíc přerušit turné.

Depeche Mode společně koncertují téměř třicet let. Jak se dá takové manželství zvládnout?
Jediné, co můžete dělat, abyste to po tak dlouhé době vydržela, je obklopit se dobrými lidmi. Tým, který s námi dělal poslední album Sounds Of The Universe, sršel nápady. Martin Gore navíc napsal mnohem víc písní než pro jakoukoliv jinou desku. Když jsme začínali točit, měli jsme dvacet, možná pětadvacet písní, skoro jsme nevěděli, kde začít.

Čím jste se při výběru inspirovali?
Gospelem, Johnem Coltranem i Milesem Davisem. Využili jsme staré i moderní technologie k tomu, abychom vytvořili ten správný zvuk. Navíc jsme do alba přidali špetku černého humoru, který lidé trochu přehlížejí. Jsme cyničtí, sarkastičtí a zároveň se u toho královsky bavíme.

Nezní vám název Sounds Of The Universe, tedy zvuky vesmíru, až příliš namyšleně?
Ale to by přece Music For The Masses mohlo znít taky, ne? Ptali jsme se sami sebe, odkud pocházejí písničky, odkud k nám přichází hudba. Jde o spojení jednotlivých lidských vesmírů, které nás spojují. Ve vztazích, situacích a nejrůznějších momentech, jež chcete prožívat a jimiž se chcete nechat inspirovat.

Snažíte se při vymýšlení nových hudebních prvků obsáhnout i zvuk, kvůli němuž vás miluje celá jedna generace?
Skládání a nahrávání je živoucí proces. Některé skladby vzniknou rychleji, některé musíte vypiplat a vybírat mezi mnoha možnými způsoby zpracování ten správný, co dodá tu jedinou správnou atmosféru. Mnohem více experimentujeme. Martin bafne kytaru, Andy skočí za piano a najednou se z beden ozve zvuk, který v té místnosti ani neslyšíme, ale sami jsme ho bezděčně vytvořili. Jinak bychom mohli vydat přímo dema. Což jsme vlastně udělali, protože jsme je umístili do speciální edice. Tak to můžete porovnat.

Pár rozpracovaných ukázek se dostalo na internet.
Některé kapely se bavily o tom, jestli jsou tohle naše finální verze, což bylo opravdu nemožné, protože jsem si v těch nahrávkách pobroukával různé melodie, některé i třeba mimo rytmus a intonačně špatně. Bylo zřejmé, že to nemohla být hotová věc. Pak jsme byli v rádiu v Los Angeles uvést náš nový singl a začala se hrát píseň Come Back, nepoznal jsem ji. Nedalo mi to, tak jsem si pustil studiovou verzi a seplo mi to: to bylo demo. A dokonce nedokončené.

Jak se vy osobně stavíte k únikům hudby na internet?
Vadí mi, že únikem přijdete o část tajemství spojeného s novými nápady. Skládání je soukromý proces, ale na druhou stranu mě fascinuje touha lidí dozvědět se co nejvíc o tom, na čem právě děláte. Není však větší urážky, než když vás novinář zkritizuje za výtvor, který jste neměl šanci dokončit.

Nové turné je termínově náročné, dá se to vydržet?
A to je právě ta výzva. Hrajeme venku, to je pro nás nové, a možná se po skončení koncertů zase do hal vrátíme. Lidé si za něco zaplatí a vy jim to chcete dát. Dávám do vystoupení hodně ze sebe, cvičím své různé podoby. Začíná to být stále těžší. A tuhle oběť nejvíc vnímá má rodina.

Už jste si hráli s anděly na Playing The Angel, teď necháváte nahlédnout do vesmíru. Co chystáte dál, nějaké to demo určitě zbylo.
Možná první koncert na Měsíci?

 

Výsledek obrázku pro depeche mode

,,Spirit“

V již tradičním čtyřletém cyklu vydávají Depeche Mode svá nová studiová alba. To nové, v jejich diskografii již čtrnácté, dostalo název „Spirit„. A je to název trefný, skladby totiž nahlížejí na ducha dnešní doby. Jak se dalo očekávat, není to pohled právě lichotivý.

 

Ne že by se už dříve Depeche Mode ve svých písních nevěnovali kritickému komentáři moderní doby (dělali to už v osmdesátých letech minulého století), ale „Spirit“ je v tomto ohledu jejich nejcelistvějším počinem. Možná to souvisí s věkem a životními zákrutami, které má trio za sebou. Skoro by se dalo říct, že „Spirit“ je konceptuálním albem, které je konfrontací se současným neklidným časem charakterizovaným loňským vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, brexitem a humanitárními krizemi ve světě.

To, které jsou nejsilnější písně nahrávky a které zároveň mohou nejlépe fungovat v nabitém setlistu skupiny na nadcházejícím turné, naznačili sami Depeche Mode při svém speciálním koncertě v Berlíně přesně v den vydání alba. Kromě prvního singlu „Where’s The Revolution“ to byl otvírák desky „Going Backwards“, netypický hit o tom, jak lidé vyzbrojeni nejmodernějšími technologiemi mají v sobě prázdno a vracejí se zpět až někam do jeskyně. A pak je tu jedna z ojedinělých tanečních pecek alba, tepající „So Much Love“, která má v sobě ozvěnu „Question Of Time“.Nemalou roli ve zvuku alba určitě mělo také to, jak se Dave Gahan cítí stále pevnější v kramflecích jako skladatel, i to, jak se etabloval v Soulsavers. Některým ortodoxnějším fanouškům se při poslechu některých písní silně připomínajícím právě tvorbu Soulsavers (viz Gahanova „Poison Heart“ a „The Worst Crime“, jež je ale paradoxně z tvůrčí dílny Martina) možná otvírá nožík v kapse. Je to však marné lamentování, kapela už je přece jen někde jinde, vyvíjí se a těžko bude znít jako na začátku devadesátých let, kdy byla na tvůrčím i komerčním vrcholu.Nálada alba je vzhledem k tématům skladeb a pomalejšímu tempu docela depresivní a klaustrofobická. Zajímavě ji charakterizují dvě písně zpívané Martinem L. Gorem. Obě balady, ovšem jedna připomínající chrámový zpěv o věčnosti lásky věnované dítěti („Eternal“) a závěrečná „Fail“, kde padne i věta o tom, že lidstvo je, slušně řečeno, beznadějně ztraceno. Návaznost na minulou desku „Delta Machine“ je tu také patrná, jak slyšíme v gospelových náznacích i v textu písně „Poorman“ o chudákovi, který má stále své blues.

V diskografii Depeche Mode se na „Spirit“ bude v budoucnu nahlížet jistě s rozporuplnými pocity. Je zde málo opravdu hitových skladeb, co by se staly jistými položkami na „The Best Of Depeche Mode“. Z tohoto hlediska se opravdu nemohou měřit s největšími hity kapely. Jenže pořád je to dost silná deska jako celek. „Spirit“ vyjadřuje jasný názor, má skvělý zvuk, který umně kombinuje elektroniku s rockem, a textově bude bohužel aktuální i za několik let. Navíc, Gahanův hlas i průměrnou píseň stále pozvedne o desítky procent nahoru. Možná se toto kritické a smutné album bude víc líbit lidem, kteří nejsou dlouholetými kovanými fanoušky kapely.

Výsledek obrázku pro depeche mode spirit

TRIČKO PÁNSKÉ DEPECHE MODE – SPIRIT LOGO

Pánské tričko DEPECHE MODE – Spirit Logo

Kvalitní pánské tričko aktuálního alba Spirit britské synth pop skupiny s předním barevným potiskem. Tričko má silikonou úpravu úpletu.
Trup trička je po stranách beze švů. Nákrčník s přídavkem 5% elastanu se zpevňující ramenní páskou

Materiál trička: 100% bavlna
Gramáž: 180 g/m2
Single jersey
Kulatý nákrčník

KUP TRIKO

 

« Older posts

© 2018

Theme by Anders NorenUp ↑